Láska k všednosti

5. dubna 2020 v 13:48 | Katka |  Názorovky
Jsme hltači velkých příběhů a honosných záměrů. Snídáme romantické osudy, obědváme superhrdiny, večeříme doktory a policisty, co jsou nesmrtelní a mají v hlavě zabudovaný rentgen i dosud neobjevené nemoci. Je to balzám pro stereotyp a často nuzný příběh našich dní. Zároveň si tím ale vytváříme propast, prázdnotu. Ta prázdnota se plní frustrací mezi těmito dvěma světy.

Stále se snažíme napasovat na naše otázky odpovědi, ve kterých my jsme ti hrdinové a ostatní záporáci. Ve kterých naše podvědomé záměry, jichž se těžko můžeme dotknout našim osekaným vědomím, jsou svatější a ušlechtilejší než záměry všech papežů a rytířů dohromady. Máme tendenci si myslet, že život je snůška velkých příběhů, intenzivních zážitků a dramatických zvratů.

Nepochybně všechny z výše zmíněných mají v životě své místo. Ale jsou to všechno fáze. Epizody. Stejně jako u seriálů, nebude vás bavit každý díl a každá série stejně. A tak je to i v životě. Věřím, že život dostane nový kouzelný rozměr ve chvíli, kdy se smíříme s jeho všedností. Kdy se smíříme s tím, že do života patří malost, starost, smutek. Že někdy zažíváme citovou či zážitkovou zimu, kdy se na první pohled nic závratného neděje. Což je taky do jisté míry iluze. Věřím, že život je tok energie, který se nezastavuje. Ani když se zastavíte vy. I když stojíte na místě, tvoříte příběh o tom, že stojíte na místě. A je to součást příběhu jménem život. Ty hnusný nebo nudný kapitoly do něj patří stejně jako ty hezký a zábavný.

Myslím, že velkým úkolem v životě každého je smířit se i s tím, co se nám nezamlouvá. Co nepůsobí vznešeně, ušlechtile a hezky. Věřím, že kde je odpor, je zanícenost. Kde je zanícenost, těžko se něco hýbe směrem, kterým bychom chtěli. Být zanícený znamená stát v dešti bez deštníku a bědovat nad tím, jak prší. Vaše bědování ten déšť nezastaví. Nemůžeme z minuty na minutu změnit počasí. Můžeme ale změnit, jak bouřku vnímáme. A nic než naše vnímání ve skutečnosti nemáme. Změna vnímání proto mění naprosto všechno.
 

DOP(AM)ING

22. ledna 2020 v 22:43 | Katka |  #instamoments
A tak všude vidíme naděje. Naděje jako synonymum proto, nemoct ustát ty věci Sám za Sebe. A tak nevidíme lidi. Jen projekce nás samých. A tak snídáme další výmluvu, steleme si lóži soustavným přesvědčováním, že stejné činnosti nás dovedou k jiným výsledkům. A tak mrháme časem. Mrzí nás, že nejsme jiní. Větší, menší. Jako tamta. Jako on. A tak mrháme námi. A tak utíkáme, abychom vždy nakonec narazili na dno. Na dno našich sil, kde uvidíme svůj odraz. Uvidíme ozvěnu našich voleb. Zajetých vzorců. Říkáme, že nechceme. Ale náš vnitřní program nás pudí k tomu jednat zhoubně a jít naproti přesně tomu, co ne-chceme. Chceme. Se znovu spálit. Vědět. Poznat. Mít jasno. Jisto. Čisto. Uklidíme si dům a vše bude v pořádku. Toužíme. Hledáme. A tím dáváme najevo, že jsme ztratili. Že nemáme. A tužba se rázem přetaví ve frustraci. A neposloucháme se, protože nás moc zajímá, co si myslí další jiná zmatená bytost. A jsme ostýchaví. Ostýcháme se přiznat, že se topíme. Topíme se v moři možností, vlastních pochybností, interpretací v závěsu našeho afektu a sebezpytu, v moři kolektivního nevědomí. A tak se bojíme smrti, ale bojíme se i žití. Balancujeme mezi touhle zvláštní ustrašenou polaritou přežíváním. Spokojenost definujeme podle toho, co máme. Kdo nás má rád. Kam jsme to dotáhli. Naše spokojenost závisí na věcech, které v jednu chvíli držíme a ve druhou nám protékají mezi prsty. A tak nechápeme. Jsme tak moc ublížení tím, že nás ostatní nechápou, že je nechápeme úplně stejně a možná ještě víc. A tak se nikdy nespojíme. Bereme, ale nikdy se nedotkneme. Spíme spolu, ale nemilujeme se. Nejsme ochotni se smířit s všedností, pomíjivostí a skutečností. Sjíždíme se intenzivními emocemi, protože přeci život je jízda! Ale nejsme ochotni mít řidičský průkaz. Porozumět, jak tahle jízda funguje. Naše jízda je nezodpovědná a dřív nebo později nabouráme.

Nebrat, ale dotýkat se. Nekoukat, ale dívat se. Naučit se nacházet opojení ve všednostech a těžkostech. Dělat svoje volby bez dychtění našeho dopaminu. Myšlenky nemají být v kleci, ale ve volném výběhu.

AKTIVITA X PASIVITA, MOC X BEZMOC

11. ledna 2020 v 12:31 | Katka |  Básně
Největší lekce, kterou mi rok 2019 dal, se týká aktivity, pasivity, moci a bezmoci. Jsem člověk, co hodně věří v otisk historie - ať už svojí rodiny, národa, nebo celého lidstva - která se ho drží, někdy i celý život, pakliže si to člověk neuvědomí a nezačne na svých přesvědčeních, které mu byly dány do vínku, nějakým způsobem pracovat. V tom mém vínku, jsem se vlivem jistých faktorů, propracovala k poměrně velké pasivitě. Říkám tomu flegmatismus. Fakticky to ale znamená, že koukám, jak věci v mém životě nebo okolí hoří a začnu je hasit až s křížkem po funuse, čímž ubližuju nejvíc sama sobě. Měla jsem pocit, že nemá cenu se snažit. Snaha se pro mě stala ekvivalentem honění se za něčím. Snaha automaticky znamenala, jakoby člověk přestal být člověkem.

Dnes se tenhle můj pohled možná začíná trochu měnit. Stále si stojím za tím, že v první řadě je klíč, cesta i cíl mentální nastavení. Vnitřní klid, který stojí na pevný základech, které vám nemohou smést vnější vlivy, ani ostatní spolužijící. To ale neznamená, že by měl člověk jen nečinně sedět a nic nedělat. Myslím, že úměrné množství vědomé a centralizované snahy může vést ke smysluplnému rozvoji a pokroku. Tahle snaha je daleko od toho, plivat na ostatní svá přesvědčení, čímž vy i dotyční zabřednete do kolovrátku vzteklého afektu, který k ničemu dobrému nevede. Zároveň se tahle snaha nemá svým tempem přibližovat rychlosti světla, protože tehdy vám skutečně začne unikat to podstatné a pravděpodobně se velmi brzy vyčerpáte, takže se zaseknete v půlce téhle vyhasínající cesty. Snahu už ale nepovažuju za hanlivé slovo.

Kam dál

Reklama