Rozbitý duše,
jedná neví,
co chce,
druhá neví,
čí je,
a tak,
snažej se,
někam dobloudit spolu,
nebo najít si,
každej tu vlastní cestu.
Láska z recese,
vůči vlastnimu svědomí,
vůči vlastnímu neštěstí.
Stejnej druh se nesnese?
Ale možná,
může splynout.
V nouzi poznáš přítele,
i v tý permanentní,
jen nezapomeň,
že i troska,
je schopná,
kopnout tě do prdele,
když zrovna v zájmu vlastního zármutku,
není s to tě podpořit.
Když přimhouřim oko,
zapomenu na budoucnost,
a taky na,
minulost,
cítím teplo,
když tvoříš mou skořápku,
nezničitelnou,
z pancíře,
a já potom na oplátku,
zas přimhouřim oko,
když svíjíš se,
bolestí nesnesitelnou,
a přestanem hrát,
hry,
co mě jinak i celkem baví.
Možná třeba budem brečet,
až to třeba nějak dopadne,
ale nebojim se,
vždyť na fatální činy,
jsme ještě moc blbý a mladý.

