Květen 2017

JÁ SE PRO TOHLE NENARODILA

28. května 2017 v 22:15 | Katka |  Básně
Chtít se zavděčit
snažim se přesvědčit
že mi to nevadí
šlechetná samota
láska coby ochota
nechci to
snažim se vymotat
ale nový sítě svádí
neumim mít ráda
a oni taky neumí
prej jenom kamarádi
jak mám s někym chodit
neumim v tom chodit
tohle umění já ještě nepochopila
občas chlad může se hodit
já se ale pro tohle nenarodila.

SLAST

28. května 2017 v 22:13 | Katka |  Básně
Sex jako kompenzace
falešná destinace
dovolená od řešení
nevidim východisko
vzhlížim se ve hřešení
slast jako jediná brána jistot.

JÁ ZABÍJIM

22. května 2017 v 0:59 | Katka |  Básně
Já zabíjím pavouky
zabíjim tebou čas
uspokojuju bolesti
uspokojuju tebou slast.
Občas tyhle věci
mohly by bejt synonymum
chci si brát důležitý věci k srdci
ale návody pro chladničky nevyráběj.
Já drtim to, co zbylo z tvojí duše
společnými silami na ní šlapem
můj poslední kiks celkem ušel
pojď ještě si ublížit, dokud neskapem.

TŘI

21. května 2017 v 13:10 | Katka |  Básně
Tři.
Někdo chtěl mý touhy prověřit.
Neobstály.
Víc mi vzaly
než mi daly.

Tři.
Mý touhy nejsou skutečný.
Jako nic.
Pomyslný bubliny
který jsou tak slabý
že je ani nesplaskneš.

Tři.
Potřebuju uvěřit.
Někomu
něčemu
sobě.

Tři
šlapu si
po štěstí
a nevidim si pod nohy.

STOJÍ TO ZA HOVNO

16. května 2017 v 21:18 | Katka |  Básně
Moje adolescentní já
je z věcí co se dějou
tak trochu nesmělý
já jsem tu nová
a lidi se mi smějou
všichni jsou dospělý
a já připadám si
jak kdybych
vstoupila do trní
tak jako vždycky
doufám že to nějak vyšumí.

Kdo umí ten umí
kdo neumí, ať čumí
ale já nechci dělat
a ani se dívat
tak co teda jsem?
Pořád letim na vzdušnym zámku
čekám že
štěstí se mim bude tulit k nohám
vevnitř mě něco umírá
nehledě na vnější podmínky
třeba to tak má bejt
nebo ne
je mi to jedno
dokonce už i moje výblitky
stojej pěkně za hovno.

ŠTĚSTÍ NEMUSÍ BEJT VIDĚT

11. května 2017 v 22:46 | Katka |  Básně
Občas v hlavě mám
obludy
co křičej a chtěj to po mně taky
Z pár fotek nepoznáš
lidský osudy
fotek je pár a možností mraky.

Za pár minut nepoznáš
co bys měl dělat
špatný i dobrý rozhodnutí
obojí prostě musí zrát
nevyzralej plod nedonutíš
dokud on sám neucejtí pnutí
že je potřeba už něco udělat.

Asi neni to dobře
ale už mi to nevadí
moje hlava je zkrátka jinde
a těch pár zbytečnejch myšlenek
se ještě doladí
štěstí vždycky nemusí bejt vidět.

URČITÝ VĚCI UŽ NEJSOU TAK COOL

7. května 2017 v 23:41 | Katka |  Básně
Od určitýho věku
jsou určitý věci
který nejsou v pohodě.
Od určitýho věku
jsou určitý věci
který nejsou tak cool.

Pít už vyšlo z módy
neděláme to na truc.

Nemít hodnotu sám pro sebe
už taky nemá ten správnej glanc.

Tvrdit, že jsi bisexuální
protože si líbala kámošku
to taky už k našemu věku nepatří.

Sebelitování a sebepoškozování
nechme to raději pro rubriku v Bravíčku.

Psychický nemoci jako image
už taky nejsou tak oslňující.

A tak pomalu
stávaj se z nás
ty nudný dospěláci
protože zjišťujem
že všechny ty věci, kterejma jsme si ubližovali
a dělali je na truc
už zkrátka nejsou tak cool.

Čekání na vesnického Godota, aneb chvála samomluvě (článek není vhodný pro schizofreniky)

2. května 2017 v 23:42 | Katka |  Názorovky
Byl večer. Jela jsem za nim s tim, že ho překvapim. Bohužel to, že jeho plánovaný nepití a brzký spánek, jakožto regenerace na zítřejší zkoušku, byly tak trochu aprílovým vtipem, jsem zjistila až pozdě. Protože mi nejspíš ale cosi ve mně nedovolí ustoupit z mých špatných rozhodnutí nebo si za nimi nestát v momentě, kdy už je udělám, rozhodla jsem se, že tam počkám. Moje peněženka v tu dobu byla ještě celkem dost tučná, takže myšlenka, že pojedu vlakem byla asi tak stejným aprílovým vtipem, jakože se dnes on střízlivý vrátí domů. Taxík přijel na ves někdy před desátou. On nikde. Řekla jsem si - Fajn, asi přijede dalším vlakem, nerad se v tuhle hodinu bude někde nějak dlouho zdržovat, nejspíš přijede v půl jedenácté. Protože jsem ale samozřejmě nemohla nakráčet k němu domů, když jsem se ještě jeho rodičů po telefonu ptala, zda-li už synáček dorazil a aby mi dali vědět, až se tak stane, byla jsem venku. Co bych asi tak řekla? "Dobrý den, já vim, že tady ještě váš syn není, ale chci mu udělat překvápko, proto jsem tady. Že jsem vás vzbudila? Že jsem rozštěkala smečku smetáků i mojí milovanou fenku? Jejda. Vám sem normálně návštěvy v deset večer nechodí?"

První hodinu jsem se tedy klepapa před jeho domem a modlila se, aby dorazil. Deset minut před příjezdem autobusu jsem se vydala na zastávku, nutno dodat, že ves uprostřed lesa přikrytá tmou a ovívaná zimou nebyla nic moc. Když jsem překonala cestu smrti, netrpělivě jsem vyčkávala autobus. V mojí mysli se bily dva hlasy. Ten jeden si zoufale přál, aby už přijel a ten druhý se ten první snažil umlčiet, aby mě moje případná planná naděje nebolela. A překvapení dne, nepřijel ani dalším autobusem. Řekla jsem si - Dobře, nevadí, jestli nepřijel tímhle, tak posledním už musí, rozhodně do rána nebude trčet někde v Praze. Jenomže vesnice je vesnice a další autobus jel až za hodinu a půl. No a co dělat? Poslouchat písničky se mi nechtělo, a tak jsem si chvíli četla knížku. Jenomže já a knížky... Mě prostě knížka jen tak nevtáhne a každou čtu tak sto let, některé ani nedočtu. Po pár minutách mě tedy i tahle zábava přestala naplňovat. Hm, a co teď? Chci něco dělat. Nemůžu tu jen sedět a čumět do prázdna skoro dvě hodiny. Začala jsem si zpívat. Jenomže jsem se bála, že někdo půjde okolo a bude si myslet, že jsem blázen, a tak i to mě za chvíli přestalo bavit. A teď přijde jádro pudla - začala jsem si povídat sama se sebou.

Začalo to pár větami. Víte, první se cítíte trochu trapně. No jo, pokud jste jako já a nemluvili jste sami se sebou už vážně dlouho, je to asi jako když po dlouhé době vidíte kamaráda. Nevíte, jak se bude vyjadřovat, jestli si budete rozumět nebo jestli to bude trapný. Ale začala jsem mluvit. Postupně jsem se začala vypovídávat víc a víc. Bylo to jako u psychologa. Pusa mi začínala jet skoro rychleji než hlava a co bylo nejlepší - občas, když některé věci řeknete nahlas, probudíte emoce, o kterých jste ani nevěděli. Ať už zjistíte, že to ve vás probouzí pocit, jako byste lhali sami sobě, nebo vás vaše slova rozpláčou, nebo si naopak uvědomíte, jak moc pravdivé to je... Scénářů je skutečně mnoho a ve finále třeba ani nemusí být pravdivé, ale díky svému hlasu možná získáte na věci nový úhel pohledu, o kterém jste doposud neměli ani páru.

Dalším pro mne objevným a příjemným faktem byl pocit, že nevnímám jen to, co říkám, ale taky to, co si myslím. Pokud jsem měla pocit, že si lžu nebo něco říkám pro svůj vlastní profit, v další větě jsem to mohla upřímně poznamenat a nikdo si to nebral osobně, nikdo se neurazil. Protože já jsem věděla, nebo alespoň tušila, s jakými záměry říkám to, co říkám a to bylo hrozně fajn. Víte, kolikrát druhé osobě lžete nebo s ní manipulujete, ani o tom nevíte? Anebo i naopak ona s vámi? Ale když mluvíte sami k sobě, znáte obě stránky - jak tu vnitřní, tak tu vnější. Myslím, že ke konci své rozmluvy sama se sebou jsem řekla něco jako "Ty jo, takhle dobře jsem si ještě s nikým nepokecala, měla bych to dělat častěji." Potom přijel poslední autobus, on zase nikde, a tak jsem chvíli panikařila, až jsem nakonec zavolala taxík a zaplatila dalších sedm stovek za cestu zpátky do Prahy.

Samozřejmě jsem to od té doby už znovu neudělala. Ale ono taky denně nemáte milion příležitostí, kdy si můžete povídat sami se sebou, aniž byste tím nikoho nevyděsili. Pokud to ale trochu zobecníme, myslím si, že mluvit k sobě a pečovat o svojí duši, ať už jakýmkoliv způsobem, může být potencionálním stavebním kamenem štěstí. A nemyslím toho hrozně pomíjivého insta štěstí, co vydrží ještě míň než fotka na insta stories a není ani tak povrchní jako fotka na téhle sociální síti. Tohle insta štěstí je štěstí vratké, co se odvíjí od toho, že uvnitř vás toho moc není. Ale o tom už jsem mluvila. O čem jsem ale nemluvila je podle mne důležitost samoty.

Určitě už jste to slyšeli, ani já to nevydávám za svou myšlenku, ale samota je hrozně důležitá. Pokud neumíte být sami, dokud se nenaučíte řešit si svoje vnitřní i vnější problémy sami, nikdo vám nepomůže. Kdo umí být sám, umí být s někým. A je taky hrozně důležité dávat pocitům průchod. A to úplně všem (samozřejmě tak, abychom tím nikoho neomezovali). Nesnažte se být pozitivní za každou cenu. Smutek, lítost, stres, prázdnota, pocit samoty, ... Nechte to jít, to vše patří k životu. Minimálně, pokud to teď tak vy cítíte, tak to k teď prostě k vašemu životu patří. Nechte to jít, dovolte si to. Vyplačte se. Přiznejte si, že ještě nejste tak daleko se svojí sebeláskou a bolí vás, co si o vás ostatní myslí nebo co říkají. Dovolte si prožít bolest zlomeného srdce. Neutápějte se v tom, snažte se zaměstnat hlavu, pokud vám váš smutek nedá pokoj, ale jednou za čas to prostě všechno pusťte. A možná ani nevíte, jak přesně se cítíte a proč. Zeptejte se sami sebe. Pokuste se na to přijít. Ale i při tomhle procesu se nezapomeňte chválit. Nezapomeňte se utěšit. Nezapomeňte sami sebe virtuálně obejmout. Na tohle vše nezapomínejte zejména tehdy, nemáte-li někoho, kdo by to udělal "za vás". Pokud se vám nic nedaří, pokud jste nasekali tolik chyb, že ve vás všichni okolo ztratili víru, budťe vy svým vlastním majákem, co svítí když je všude ticho a tma. Začněte v sebe věřit, protože nikdo jiný to za vás neudělá.

JARNÍ ÚVAHA - S(EX)

2. května 2017 v 22:57 | Katka |  Básně
Neber si to osobně
netýká se to tebe
nechci šukat bejvalýho
a tak šukám tebe.

SKLENIČKA UPROSTŘED HRUDNÍKU

2. května 2017 v 22:55 | Katka |  Básně
Ta sklenička uprostřed mýho hrudníku
musí bejt pěkně podivný místo.
Občas jásá z věcí, co se nikdy nestaly
často smutní z věcí, který se nestaly
a žije si svym
imaginárním životem.
Občas zalže si protože
sama sobě nerozumí.

Koukám na hvězdy
v deset večer
ležim na studenym betonu
a mám pocit
že tenhle pro ostatní nesmysl
udělal můj den
aspoň trochu snesitelnym.

Ráda bych řekla
něco
ale jako v tý podivný skleničce
i v hlavě je takový
zvláštní prázdno.

Vim
měla bych se strachu podívat do očí
ale jsem mnohem klidnější
když předstírám, že jsem slepá.
Tenhle handicap mi pomáhá
abych se nezbláznila.

Vidim útěchu tam
kde neni a nikdy nebude
i kdyby mohla useknout pomocnou ruku
jsem člověk
a nikdy nebudu mít dost
sekala bych a sekala
až by z tý ruky
zůstaly stejně titěrný zbytečný kousky
jako z tý mojí
skleničky uprostřed hrudníku.
Pomáhám opilejm bezdomovcům
zvednout se ze země z chodníku
ale pomoct sobě nebo blízkejm?
To mě uplně nebere.
A je to už trochu zlozvyk když
já cejtim štěstí
a čekám, kde se zas něco posere.
Nad timhle lidskym neduhem
zůstává nejeden rozum stát
vážně je důvod se tak moc bát?
Anebo se jenom
bojíme
protože odkládáme chodit strachu naproti?