Moje adolescentní já
je z věcí co se dějou
tak trochu nesmělý
já jsem tu nová
a lidi se mi smějou
všichni jsou dospělý
a já připadám si
jak kdybych
vstoupila do trní
tak jako vždycky
doufám že to nějak vyšumí.
Kdo umí ten umí
kdo neumí, ať čumí
ale já nechci dělat
a ani se dívat
tak co teda jsem?
Pořád letim na vzdušnym zámku
čekám že
štěstí se mim bude tulit k nohám
vevnitř mě něco umírá
nehledě na vnější podmínky
třeba to tak má bejt
nebo ne
je mi to jedno
dokonce už i moje výblitky
stojej pěkně za hovno.

