Občas jsem překvapivě v pohodě. A pak se zase (o něco míň) překvapivě sesypu jak domeček z karet. Občas mám pocit, že zatímco valná část lidí věci odsuzuje tím víc, čím míň je zná, já to mám naopak. Budu open-minded, ale jen do doby než to sama poznám zblízka a pochopim, proč na to všichni tak píčujou. Občas mi to ale dochází pomalejš. Vlastně skoro vždycky. Docela se ztotožňuju s výrokem jedný holky, shodou okolností taky blíženec, že buď si připadám od svých vrstevníku o pár let zpomalená, anebo o pár let napřed. S trochou nadsázky jo. Omg, psaní mi tak chybělo.
Za dobu, co se snažim přijít na to, jak svůj stav zvrátit, jsem popravdě na moc věcí nepřišla. Ale jestli bych měla vypíchnout aspoň jednu věc, pak je to smíření. Smíření se se všim. Smíření se s tim, že byste asi měli být lidi, co snídaj ovesnou kaši, jdou si zaběhat, pak uvaří proteinové lívance pro svou polovičku, kterou už čtyři roky naprosto šíleně intenzivně milujete a ona vás, nikdy jste si nelhali, ani na sebe nekřičeli a to všechno přeci proto, že spolu chodíte běhat, před spaním si čtete rady pro dokonalý vztah z First Class a ráno spolu meditujete a provádíte cvičení vděčnosti, ale prostě to tak není. Jakoby nám Bůh, ilumináti nebo Kim Kardashian z hůry našeptávali: ,,Hej píčo, vstávej, už dávno jsi měl bejt nadčlověk!" a tak mi místo toho, abysme poslali tuhle svatou trojici tam, kam slucne nesvítí, jim řekneme: ,,Ajo, kruva!" a jdeme se v lepším případě směšně snažit bejt nějaký, protože by to tak mělo bejt. V horším případě se cejtíme naším "nebytím nadčlověkem" natolik frustrovaný, že se propadáme ještě víc do hlubin "podčlověka", kterej hřeší, neběhá a nejí proteinový lívance. Jsme ze sebe dokonce tak frustorvaný, že i na svýho dokonalýho miláčka řveme, že je pěknej čurák a to ne kvůli tomu, že místo pěti minut meditoval čtyři a půl, ale jen kvůli tomu, že pochcal prkýnko. Všechno jen proto, že jsme frustrovaný kvůli něčemu, v čem pokulhává prakticky každej. A ten kdo dohonil svoje nadčlověctví, zase honí jiný věci. Jeden nedostatek střídá druhej, vyber si.
Každopádně jsem tim mířla k tomu, že je na čase se s tim smířit. Posrali jsme to. Všichni jsme něco posrali. Někdo sere pořád, někdo jen občas, ale každej někdy něco zesral. Celej život je olympiáda ve sraní, ale tim, že si to nepřipustíme a jen vytahujeme svoje výhry a přednosti, akorát prohlubujeme deprese a výčitky kvůli našim nedostatkům. A přitom nedostatky jsou naše součást. Není to něco, co nás absolutně definuje. Co nás odsuzuje k tomu být mistr světa ve sraní navždycky. Ale je to jeden z mantinelů, do kterýho potřebujeme narazit, abysme se dostali tam, kde máme bejt. Už jsem si vyslechla rady, jak mám žít a proč ještě nejsem tak daleko jako člověk, co tenhle dotaz vznášel. Až to přijde, tak to přijde, řekla jsem mu tenkrát. Jo, třeba spim na vavřínech a jednou si to budu vyčítat. Možná prokrastinuju. Ale... NO A CO? Když vím, že ještě nejsem připravená na to to změnit a že bych jen další polovinu času trávila depkařením z toho, že prokrastinuju, na co se tím trápit? Na co se zmítat ve výčitkách? To to radši budu mít v píči a čas mě stejně někam dokope. Možná ne tam, kam jsem chtěla, ale věřim že tam, kam budu zrovna potřebovat a kam na to svym duchovnim levelem dosáhnu.

