Září 2017

zásady co ten večer umřely.

28. září 2017 v 22:07 | Katka |  Básně
Chci bejt rocková hvězda
abych mohla brát drogy
a lidi mě za to milovali.

Chci být nádherná slečna
abych mohla lámat srdce
a kluci mi to promíjeli.

Chci být profesionální degustátor
zchátralejch lidskejch duší.
Mozkomor pocitu viny
ranního dojezdu nebo kocoviny.

Chci lítat
- na prahu dospělosti já
získala tuhle touhu.

Chci mít penis
chci střídat ženský klíny
chci vidět je vzdychat
chci píchat a píchat
bez emocí a přemýšlení
každej den jinou sukni
rozparovat punčochy
sahat jim do podprdy...

Chci se toulat večer
Prahou.
Milovat všechny opilce
všechny zoufalce
všechny zásady holek
který ten večer umřely
všechny pochcaný lampy
a poblitý chodníky
všechnu šeď a hněď jednoho města.
Chci vidět místa odkud neni cesta
zpět a ani dovnitř.

Chci bejt mimo čas a prostor
odprostit se od hodnocení
cení se ten, kdo nehlední na ceny
prej o penězích to neni
prej to o čem to neni
lidi nějak mění
nebo tak nějak to řikaj
všichni
hlavně ty co je nemaj
peníze jsou ekvivalent
lidi neumí rozeznávat
svý ego moc nechávaj mluvit
a duši moc říkaj, ať drží hubu
ale netahaj jí při tom za vlasy
ani jí jinak nemilují
...
asi to je ten problém.

A proč vlastně nejsme tím, kým jsme?

13. září 2017 v 23:17 | Katka |  Básně
Jak můžeme šlápnout vedle, pokud budeme jednat tak, jak skutečně chceme? Pokud budeme poslouchat svoje pocity. Co nám říká srdce. Když dáme na svůj vnitřní instinkt. Když (nikdy) nepůjdeme proti svým přesvědčením.

Jasně. Asi za to je určitá oběť. Asi se občas ztrapníme, sem tam nám někdo šlápne na ego. Ale nestojí nakonec tahle daň za to být tím, kým jsme? Je to asi pohodlnější. Bezpečnější. Jednat tak, abychom se zalíbili. Jednat tak, abychom neztratili jistou decoru. K čemu jí ale potřebujeme? Chceme, aby nad naším náhrobkem lidi vzpomínali na tu sexy fotku, co jsme přidali na instagram? Chceme, aby lidi vzpomínali na naše alter-ego ve virtuálním světě? Nebo chceme slyšet jejich "Děkuju, pomohla jsi mi." Chceme, abychom se někomu vryli do paměti nebo dokonce do srdce? Třeba i rozhořčením. Udělali jsme mu něco tak zlýho, specifickýho, ale pokud to vycházelo z nás a jednali jsme ve svým nejlepším vědomí a svědomí, jeho vnitřní pocit se nás prostě netýká. Jenže tyhle lidi si nás budou pamatovat pro to, co jsme doopravdy byli. Budou nás pro to nenávidět nebo milovat.

Je hrozně těžký se mít rád a ustát ten tlak. Většina lidí občas nebo často "uklouzne" a necháe se semlít kritikou a radami. Ale málo kdo to podle mě myslí skutečně ve zlým. Většina těch dobře mířenejch rad a stížností na naší osobu nejsou nijak ofenzivní. Jsou tu, protože nám ti lidi chtějí pomoct. Možná jsou jejich soudy podložený něčím skutečným a tak vlastně mají pravdu. Ale ve finále na tomhle prostě vůbec, ale vůbec nezáleží. Ve finále bychom se podle mě asi měli odprostit od jakýhokoliv hodnocení nebo soudu. V určitým slova smyslu jo. Věci nejsou dobrý a zlý. Neexistuje pravda a lež. Ačkoli je to pro nás těžko pochopitelný, svým způsobem každý má pravdu a každý lže. Svým způsobem i ve vrahovi je něco dobrýho a i v tom nejmírumilovnějším člověku je něco zlýho. Život je krátkej a dlouhej zároveň. A fakticky se neustále prodlužuje. Je jasný, že každej tu po sobě zanecháme i něco, na co nejsme pyšný. Jsem tu poprvý. Možná. A možná ne. M Ale to je teď jedno. Chci tím jenom říct, že bychom měli jednat podle svýho srdce. Podle svejch hodnot. Svědomí. Protože ve chvíli, kdy jednáme v souladu s těmahle věcma, je absolutně jedno, jak dopadnou. Nebo alespoň já to tak mám. Vím, že když poslechnu tyhle vnitřní pudy, tak i kdyby to, co udělám byla největší píčovina světa, ve finále nikdy neřeknu, že bych to vzala zpátky. Protože to je blbost. Když jednáme podle svejch pocitů (a nenecháme do pocitů moc kecat ego), nikdy naše rozhodnutí nebude "špatný". I když někoho podvedeme. I když absolutně radikálně změníme směr a zboříme tim všechno, co jsme do teď měli. I když se zamilujeme do někoho, do koho bychom se zamilovat neměli. I když se vyspíme s někým, koho známe hodinu. Ve finále tak nemá cenu zabývat se tím "Proč jsem to udělal/a?" a už absolutně nemá smysl odpovídat na otázku druhých "Proč jsi to udělal/a?" Protože… proč vlastně ne?

NIKDY DOST

13. září 2017 v 19:00 | Katka |  Básně
Sebeúcta.
Možná na ní to stojí.
Možná vědět kdo jsi
je mnohem horší
než to nevědět.

Asi všichni víme co dělat ale
potřebujeme ujištění.
Asi motivační knížka
(cár papíru)
asi naše láska
(útěk před samotou)
asi nosní omítka
(kus falešnýho sebevědomí)
nějak zvládne to líp.

Možná to je ta chyba.
Myslet si že
to my nezvládnem nejlíp.
Možná není to pravda protože
jsme to my.
Zvládaje náš osud nejlíp
jak dovedeme.

A možná
- to nikdy není málo
i když cejtíme se
že nikdy nejsme dost.

NIC

13. září 2017 v 18:56 | Katka |  Básně
Najdi díru na trhu
zatimco já léčim si svůj
proděravělej hrudník
není v něm asi díra vhodná na trh
ale nějak trhá mě zevnitř.

Duševní skartovačka
která už nedokáže vysvětlovat
....
která už nedokáže nic.

Don't delete the kisses

9. září 2017 v 4:16 | Katka |  Básně
V moment, kdy beru ti
ten poslední kousek naděje
buď si jistej, že myslím to s tebou nejlíp
jak jsem kdy mohla...

Přestaňme se chlácholit
dalším ránem
šancí, kterou neumíme obhájit
dalším sexem nebo pusou
nesmyslnym srazem, co nic nevyřeší.
Je tak lehký do toho spadnout znovu
a tak těžký odmítat.

Tenhle zmatek mě mučí
a proto mučim tebe.
Někdy mě to baví
ale do CVčka si to asi nedám
jednou chtěla bych bejt šťastná
nemusejíc nic vysvětlovat
nemusejíc nic řikat.

NIC Z TOHO

9. září 2017 v 0:43 | Katka |  Básně
Koukám na bejvalý lidi.
Bejvalý lásky.
Jsou šťastný nebo
nešťastný.
Sami nebo
s někym.
A já nejsem
nic z toho.

DĚJ SE VŮLE BOŽÍ

8. září 2017 v 12:34 | Katka |  Básně
Občas přála bych si
zkusit to
z druhý strany.
Jít na to
zezadu.
Dívat se za roh
a číhat na tebe
společně s věcma
před kterejma se tě snažim ochránit.

Občas je to hrozně těžký
bejt dobrej.
K ostatním
a co teprve k sobě
asi není to v našich silách
tak děj se vůle boží
jestli další rána mě zušlechtí
anebo mě spíš složí.

Víš
možná bylo by to jednodušší.
Mrchám to prej víc sluší
je s tim hrozně sraní
snažit se mít dobrou duši
občas mám přání
tu poslední lítost na dobro zrušit.

Možná pak
vykrádali bysme spolu banky
ženský klíny
kradli bysme si svoje zisky
nestydatě si lhali
jako v ideálním mužskym světě
nic bysme si nevyčítali.

Jenomže bohužel
moje plány na to
stát se bohatou pornoherečkou
ruší morální zásady
který jsou vlastně
celkem k ničemu.
Nic moc z nich nezískáš
všichni řikaj
jak si jich váží
ale když pak potřebuje šukat
zjistí,
že do morálních zásad se nevystříká.

KDE JE POINTA?

7. září 2017 v 20:15 | Katka |  Názorovky
Nojo, maturita za dveřma a mě chytla psavá. Nic novýho pod Sluncem.

Jestli někdo čte mý výžblepty anebo i kdyby je nečet. Poslední dobou bych mohla svoje zkoumání a bloudění myslí i světem popsat v jedný větě - "A kde je pointa?"

Chci teď psát o věcech, co člověka umlčí. Kdy ho předběhne jeho pastění. Kdy si řekne "Hm, ok dobro, přeblaflo jsi mě líp než ta nejdražší kurva."

Jak můžou mít války smysl když... nebo, já nevím, jestli maj války smysl, třeba jo. Nechci bejt sluníčkář. Nejsem chodící mír a dobro. Jsem protiklad všech protikladů. Spíš chci říct, že kdybych měla popsat situace, kdy mě něco přemohlo nebo jsem něco přemohla já, nebyl to vždycky údernej stěr. Rána pěstí. Ale vlídný gesto.

Když jsem na něj křičela, chtěla mu hrozně ublížit. Byl opilej. Nebránil se. "Miluju tě." Aniž by se úmyslně bránil, touhle větou mě odzbrojil. Jak pak můžu pokračovat ve svym citovo-vydíracim monologu? To nejde.
Když se snažim přelstít jeho a pak stačí poprosit o obětí a... nikdy jsem ho z míry nevyvedla víc. Ale možná si to jen špatně vykládám. Možná to neni moc příkladů. Ale jestli se na něco ráda dívám, tak je to lidkost, která boří konflikty a napětí. Je to přesně ta pomyslná věc, kterou se bojíme udělat. Je to možná ten nejvyšší důkaz odvahy a moudrosti. Být lidskej. Říct mám tě rád, i když to tak protějšek necítí. Obejmout, když vás někdo chce udeřit. Mohli byste mi oponovat milion příkladama. Ale jestli máte tyhle touhy, absolutně jste nepochopili pointu, kterou se já snažím chápat a teď se o ní snažím i psát.

NIKDO NENÍ. (monolog?/dialog?)

7. září 2017 v 19:55 | Katka
Ahoj.
Jsem tvoje duše
a jsem hrozně faded.
Víš
dávám si svojí
vykroucenou ruku před obličej
protože sorry ale
to co děláš?
Už se na to nemůžu koukat.
Vždyť ani ty se na to nechceš koukat.

Máš bordel okolo sebe a
o tom v tobě ani nemluvim.

Proč to děláš?
Proč si ubližuješ?
Proč se lituješ?
Proč radíš?
Proč píšeš?
Proč se vracíš?
Proč to necháváš běžet?
Necháváš to zajít dál
a považuješ to za vrchol tvýho esoterickýho smýšlení.
Nebuď hloupá.
Běž.
Nebo ne.
Třeba choď.
Jdi.
Jdi dál od toho
kvůli čemu teď brečíš.
Jdi blíž k věcem, co tě dělaj šťastnou.
Díky kterejm se chceš smát.
Běž tam, kde se sobě můžeš dívat do očí a
nebrečíš při tom.

Tohle neni motivační řeč.
To je rozmluva nebo
promluva.
Řikej si tomu
jak chceš.
Každej takovou potřebuje
ale lidi se ti budou smát když
to řekneš nahlas.
Pocity jsou směšný
protože tě rozházej.
Ježiši, on brečí
jak na to mám reagovat?
Panebože
ona se nechová jak robot
co si to dovoluje?!

Taky mě to
vyvádí z míry.
Moc emocí
na to nejsme ready.
Porušujem pomyslný kvóty.
Dělám víc chyb
než ostatní.
Je to něco
kvůli čemu bych se měla hroutit?
Mám se hroutit
protože nejsem dobrá v něčem
v čem nepotřebuju bejt dobrá?
Mám se hroutit?
Radši ne.

No, čau.
Kde jsem?
Hele to já nevim.
Tys mě někde nechala.
Nereaguješ na mý zprávy.
Nereaguješ, když tě prozvánim.
Típáš to.
Anebo necháváš zvonit.
Koukáš na mě a brečíš.
A ptáš se kde jsem.
No přece tady.
Tam, kde ty.
Kde bych jako byla?
Jsem pod nánosem tvýho strachu.
Tvýho litování.
Pod tvojí bolestí.
Uvnitř tvýho největšího zklamání.
Jsem v tobě.
Ale jinak než on.
Nebo ten předtim.
Nebo ta co přijde.
Jsem v tobě.
A hloubš.
Ještě hloubš než penis
ještě víc deep než všechny tvoje statusy
tvoje myšlenky a myšlenky druhejch.
A přitom jsem u tebe.
Můžeš mě vylovit.
Ale ty radši lovíš rady.
Rady který stejně neumíš v reálu použít.
Rady v jinejch příbězích
který nejsou rovný tomu tvýmu.
Žádnej příběh neni jinýmu rovnej.
Nekzoušej to.
Srovnávat se.
Pokud nechceš stát v lajně.
Což asi nechceš.
Nebo...
proč bys to měla chtít?
A víš
jak moc to obě nesnášíme
snažit se bejt jiná za každou cenu.
Nene
to jsme tady měly
z toho už si
vyrostla.
Teď víš, že nechceš bejt jiná.
Chceš bejt ty.
Nebo spíš
chceme bejt jedno.
V souladu.
Ty střípky
v jedný komunitě.
Komunismus střepů.
Jednota.
V souladu.
Protože
jak můžeš mluvit o souznění s někým
když nesouzníš sama se sebou?
Když nevíš
co to je.
Jsi náročná.
Chceš po druhejch něco
čeho sama nejsi schopná.
Jako ty hosti co
mají pocit, že recepční jsou jen
roboti bez chybky.
Ale to nejsme.
Nikdo není.

KDO TO TU CELÝ VEDE?

7. září 2017 v 18:17 | Katka |  Básně
road, nature, and snow image
zdroj weheartit.com

Směješ se reality show
ale při tom v jedný žiješ.
Výměna manželek
výměna názorů
vyměníš svý přesvědčení
za člověka, peníze
za zoufalství.
Ale kamery se dávno vyply
a ty seš pořád ten stejnej psychopat
vyhledáváš společnost těch, co jsou zvyklý
snažíš se z bludnýho kruhu vymotat.

Hodnotíš výkony olympijskejch běžců
ale ty taky běháš furt dokola
občas si za to nadáváš,
jindy zas krčíš ramena
do štěstí prej chybí ti cash a holka s trojkama
no možná spíš chybí ti láska a pokora.

Hraješ si s kozama
hraješ si s citama
hraješ si s myšlenkou, že někam patříš
hraješ si s gramama a hraješ si s litrama
když přijde ti výplata jak hustler si chrastíš
s chechtákama co půjdou na hypotéku
s prachama, který půjdou do nájmu
místo jater už možná máš vinotéku
když řikala jsem, že chci bejt velká
tohle jsem tim nemyslela.

Sfoukla jsem svíčky
a dospěle se napila
pak zeptala se do vzduchu: "Tak tohle je ono?"
Pořád to nechápu
ten vtip nebo pointu
snad doufám jen, že je to mym pomalym vedením
a ne tím, kdo to tu celý vede.
Čekám, co novýho mě ještě svede
čekám na střízlivost, co mě sjede
ač ráda bych věřila, něco říká mi
že to se mi jen tak nepovede.

Prej, kdo maže, ten jede
prej popojedem
ale nevim kam a nevim s kym.
Že po cestě to vymyslim?
Sliby do prázdna jsou prázdný
o tom už já něco vim
ale dál dělej si ze mě blázny
jen užívej, dokud to dovolim
až jednou nadechnu se a vyfouknu víru
pak možná už jen tak k něčemu nesvolim
budu emancipovaná žena
bez podprsenky, nohy až já budu chtít si oholim
a obcovat budu s kym chci a kdy chci
hrajeme si na genderovou rovnost
proto srovnám tě teď do latě, tak dávej si bacha
facky vyšly z módy
hraní na dominanci už začlo mě nudit
a tak zase na těch vavřínech spim
ale už si tu lebeidm, nezkoušej mě budit
kdo jinej než já, může mě vysvobodit?