Chci bejt rocková hvězda

abych mohla brát drogy

a lidi mě za to milovali.

Chci být nádherná slečna

abych mohla lámat srdce

a kluci mi to promíjeli.

Chci být profesionální degustátor

zchátralejch lidskejch duší.

Mozkomor pocitu viny

ranního dojezdu nebo kocoviny.

Chci lítat

- na prahu dospělosti já

získala tuhle touhu.

Chci mít penis

chci střídat ženský klíny

chci vidět je vzdychat

chci píchat a píchat

bez emocí a přemýšlení

každej den jinou sukni

rozparovat punčochy

sahat jim do podprdy...

Chci se toulat večer

Prahou.

Milovat všechny opilce

všechny zoufalce

všechny zásady holek

který ten večer umřely

všechny pochcaný lampy

a poblitý chodníky

všechnu šeď a hněď jednoho města.

Chci vidět místa odkud neni cesta

zpět a ani dovnitř.

Chci bejt mimo čas a prostor

odprostit se od hodnocení

cení se ten, kdo nehlední na ceny

prej o penězích to neni

prej to o čem to neni

lidi nějak mění

nebo tak nějak to řikaj

všichni

hlavně ty co je nemaj

peníze jsou ekvivalent

lidi neumí rozeznávat

svý ego moc nechávaj mluvit

a duši moc říkaj, ať drží hubu

ale netahaj jí při tom za vlasy

ani jí jinak nemilují

...

asi to je ten problém.

Jak můžeme šlápnout vedle, pokud budeme jednat tak, jak skutečně chceme? Pokud budeme poslouchat svoje pocity. Co nám říká srdce. Když dáme na svůj vnitřní instinkt. Když (nikdy) nepůjdeme proti svým přesvědčením.

Jasně. Asi za to je určitá oběť. Asi se občas ztrapníme, sem tam nám někdo šlápne na ego. Ale nestojí nakonec tahle daň za to být tím, kým jsme? Je to asi pohodlnější. Bezpečnější. Jednat tak, abychom se zalíbili. Jednat tak, abychom neztratili jistou decoru. K čemu jí ale potřebujeme? Chceme, aby nad naším náhrobkem lidi vzpomínali na tu sexy fotku, co jsme přidali na instagram? Chceme, aby lidi vzpomínali na naše alter-ego ve virtuálním světě? Nebo chceme slyšet jejich "Děkuju, pomohla jsi mi." Chceme, abychom se někomu vryli do paměti nebo dokonce do srdce? Třeba i rozhořčením. Udělali jsme mu něco tak zlýho, specifickýho, ale pokud to vycházelo z nás a jednali jsme ve svým nejlepším vědomí a svědomí, jeho vnitřní pocit se nás prostě netýká. Jenže tyhle lidi si nás budou pamatovat pro to, co jsme doopravdy byli. Budou nás pro to nenávidět nebo milovat.

Je hrozně těžký se mít rád a ustát ten tlak. Většina lidí občas nebo často "uklouzne" a necháe se semlít kritikou a radami. Ale málo kdo to podle mě myslí skutečně ve zlým. Většina těch dobře mířenejch rad a stížností na naší osobu nejsou nijak ofenzivní. Jsou tu, protože nám ti lidi chtějí pomoct. Možná jsou jejich soudy podložený něčím skutečným a tak vlastně mají pravdu. Ale ve finále na tomhle prostě vůbec, ale vůbec nezáleží. Ve finále bychom se podle mě asi měli odprostit od jakýhokoliv hodnocení nebo soudu. V určitým slova smyslu jo. Věci nejsou dobrý a zlý. Neexistuje pravda a lež. Ačkoli je to pro nás těžko pochopitelný, svým způsobem každý má pravdu a každý lže. Svým způsobem i ve vrahovi je něco dobrýho a i v tom nejmírumilovnějším člověku je něco zlýho. Život je krátkej a dlouhej zároveň. A fakticky se neustále prodlužuje. Je jasný, že každej tu po sobě zanecháme i něco, na co nejsme pyšný. Jsem tu poprvý. Možná. A možná ne. M Ale to je teď jedno. Chci tím jenom říct, že bychom měli jednat podle svýho srdce. Podle svejch hodnot. Svědomí. Protože ve chvíli, kdy jednáme v souladu s těmahle věcma, je absolutně jedno, jak dopadnou. Nebo alespoň já to tak mám. Vím, že když poslechnu tyhle vnitřní pudy, tak i kdyby to, co udělám byla největší píčovina světa, ve finále nikdy neřeknu, že bych to vzala zpátky. Protože to je blbost. Když jednáme podle svejch pocitů (a nenecháme do pocitů moc kecat ego), nikdy naše rozhodnutí nebude "špatný". I když někoho podvedeme. I když absolutně radikálně změníme směr a zboříme tim všechno, co jsme do teď měli. I když se zamilujeme do někoho, do koho bychom se zamilovat neměli. I když se vyspíme s někým, koho známe hodinu. Ve finále tak nemá cenu zabývat se tím "Proč jsem to udělal/a?" a už absolutně nemá smysl odpovídat na otázku druhých "Proč jsi to udělal/a?" Protože… proč vlastně ne?

Sebeúcta.

Možná na ní to stojí.

Možná vědět kdo jsi

je mnohem horší

než to nevědět.

Asi všichni víme co dělat ale

potřebujeme ujištění.

Asi motivační knížka

(cár papíru)
asi naše láska
(útěk před samotou)

asi nosní omítka

(kus falešnýho sebevědomí)

nějak zvládne to líp.

Možná to je ta chyba.

Myslet si že

to my nezvládnem nejlíp.

Možná není to pravda protože

jsme to my.

Zvládaje náš osud nejlíp

jak dovedeme.

A možná

- to nikdy není málo

i když cejtíme se

že nikdy nejsme dost.

Najdi díru na trhu

zatimco já léčim si svůj

proděravělej hrudník

není v něm asi díra vhodná na trh

ale nějak trhá mě zevnitř.

Duševní skartovačka

která už nedokáže vysvětlovat

....

která už nedokáže nic.

V moment, kdy beru ti

ten poslední kousek naděje

buď si jistej, že myslím to s tebou nejlíp

jak jsem kdy mohla...

Přestaňme se chlácholit

dalším ránem

šancí, kterou neumíme obhájit

dalším sexem nebo pusou

nesmyslnym srazem, co nic nevyřeší.

Je tak lehký do toho spadnout znovu

a tak těžký odmítat.

Tenhle zmatek mě mučí

a proto mučim tebe.

Někdy mě to baví

ale do CVčka si to asi nedám

jednou chtěla bych bejt šťastná

nemusejíc nic vysvětlovat

nemusejíc nic řikat.

Koukám na bejvalý lidi.

Bejvalý lásky.

Jsou šťastný nebo

nešťastný.

Sami nebo

s někym.

A já nejsem

nic z toho.

Občas přála bych si

zkusit to

z druhý strany.

Jít na to

zezadu.

Dívat se za roh

a číhat na tebe

společně s věcma

před kterejma se tě snažim ochránit.

Občas je to hrozně těžký

bejt dobrej.

K ostatním

a co teprve k sobě

asi není to v našich silách

tak děj se vůle boží

jestli další rána mě zušlechtí

anebo mě spíš složí.

Víš

možná bylo by to jednodušší.

Mrchám to prej víc sluší

je s tim hrozně sraní

snažit se mít dobrou duši

občas mám přání

tu poslední lítost na dobro zrušit.

Možná pak

vykrádali bysme spolu banky

ženský klíny

kradli bysme si svoje zisky

nestydatě si lhali

jako v ideálním mužskym světě

nic bysme si nevyčítali.

Jenomže bohužel
moje plány na to

stát se bohatou pornoherečkou

ruší morální zásady

který jsou vlastně

celkem k ničemu.

Nic moc z nich nezískáš

všichni řikaj

jak si jich váží

ale když pak potřebuje šukat

zjistí,
že do morálních zásad se nevystříká.

Nojo, maturita za dveřma a mě chytla psavá. Nic novýho pod Sluncem.

Jestli někdo čte mý výžblepty anebo i kdyby je nečet. Poslední dobou bych mohla svoje zkoumání a bloudění myslí i světem popsat v jedný větě - "A kde je pointa?"

Chci teď psát o věcech, co člověka umlčí. Kdy ho předběhne jeho pastění. Kdy si řekne "Hm, ok dobro, přeblaflo jsi mě líp než ta nejdražší kurva."

Jak můžou mít války smysl když... nebo, já nevím, jestli maj války smysl, třeba jo. Nechci bejt sluníčkář. Nejsem chodící mír a dobro. Jsem protiklad všech protikladů. Spíš chci říct, že kdybych měla popsat situace, kdy mě něco přemohlo nebo jsem něco přemohla já, nebyl to vždycky údernej stěr. Rána pěstí. Ale vlídný gesto.

Když jsem na něj křičela, chtěla mu hrozně ublížit. Byl opilej. Nebránil se. "Miluju tě." Aniž by se úmyslně bránil, touhle větou mě odzbrojil. Jak pak můžu pokračovat ve svym citovo-vydíracim monologu? To nejde.

Když se snažim přelstít jeho a pak stačí poprosit o obětí a... nikdy jsem ho z míry nevyvedla víc. Ale možná si to jen špatně vykládám. Možná to neni moc příkladů. Ale jestli se na něco ráda dívám, tak je to lidkost, která boří konflikty a napětí. Je to přesně ta pomyslná věc, kterou se bojíme udělat. Je to možná ten nejvyšší důkaz odvahy a moudrosti. Být lidskej. Říct mám tě rád, i když to tak protějšek necítí. Obejmout, když vás někdo chce udeřit. Mohli byste mi oponovat milion příkladama. Ale jestli máte tyhle touhy, absolutně jste nepochopili pointu, kterou se já snažím chápat a teď se o ní snažím i psát.

Ahoj.

Jsem tvoje duše

a jsem hrozně faded.

Víš

dávám si svojí

vykroucenou ruku před obličej

protože sorry ale

to co děláš?

Už se na to nemůžu koukat.

Vždyť ani ty se na to nechceš koukat.

Máš bordel okolo sebe a

o tom v tobě ani nemluvim.

Proč to děláš?

Proč si ubližuješ?

Proč se lituješ?

Proč radíš?

Proč píšeš?

Proč se vracíš?

Proč to necháváš běžet?

Necháváš to zajít dál

a považuješ to za vrchol tvýho esoterickýho smýšlení.

Nebuď hloupá.

Běž.

Nebo ne.

Třeba choď.

Jdi.

Jdi dál od toho

kvůli čemu teď brečíš.

Jdi blíž k věcem, co tě dělaj šťastnou.

Díky kterejm se chceš smát.

Běž tam, kde se sobě můžeš dívat do očí a

nebrečíš při tom.

Tohle neni motivační řeč.

To je rozmluva nebo

promluva.

Řikej si tomu

jak chceš.

Každej takovou potřebuje

ale lidi se ti budou smát když

to řekneš nahlas.

Pocity jsou směšný

protože tě rozházej.

Ježiši, on brečí

jak na to mám reagovat?

Panebože

ona se nechová jak robot

co si to dovoluje?!

Taky mě to

vyvádí z míry.

Moc emocí

na to nejsme ready.

Porušujem pomyslný kvóty.

Dělám víc chyb

než ostatní.

Je to něco

kvůli čemu bych se měla hroutit?

Mám se hroutit

protože nejsem dobrá v něčem

v čem nepotřebuju bejt dobrá?

Mám se hroutit?

Radši ne.

No, čau.

Kde jsem?

Hele to já nevim.

Tys mě někde nechala.

Nereaguješ na mý zprávy.

Nereaguješ, když tě prozvánim.

Típáš to.

Anebo necháváš zvonit.

Koukáš na mě a brečíš.

A ptáš se kde jsem.

No přece tady.

Tam, kde ty.

Kde bych jako byla?

Jsem pod nánosem tvýho strachu.

Tvýho litování.

Pod tvojí bolestí.

Uvnitř tvýho největšího zklamání.

Jsem v tobě.

Ale jinak než on.

Nebo ten předtim.

Nebo ta co přijde.

Jsem v tobě.

A hloubš.

Ještě hloubš než penis

ještě víc deep než všechny tvoje statusy

tvoje myšlenky a myšlenky druhejch.

A přitom jsem u tebe.

Můžeš mě vylovit.

Ale ty radši lovíš rady.

Rady který stejně neumíš v reálu použít.

Rady v jinejch příbězích

který nejsou rovný tomu tvýmu.

Žádnej příběh neni jinýmu rovnej.

Nekzoušej to.

Srovnávat se.

Pokud nechceš stát v lajně.

Což asi nechceš.

Nebo...

proč bys to měla chtít?

A víš

jak moc to obě nesnášíme

snažit se bejt jiná za každou cenu.

Nene

to jsme tady měly

z toho už si

vyrostla.

Teď víš, že nechceš bejt jiná.

Chceš bejt ty.

Nebo spíš

chceme bejt jedno.

V souladu.

Ty střípky

v jedný komunitě.

Komunismus střepů.

Jednota.

V souladu.

Protože

jak můžeš mluvit o souznění s někým

když nesouzníš sama se sebou?

Když nevíš

co to je.

Jsi náročná.

Chceš po druhejch něco

čeho sama nejsi schopná.

Jako ty hosti co

mají pocit, že recepční jsou jen

roboti bez chybky.

Ale to nejsme.

Nikdo není.

zdroj weheartit.com

Směješ se reality show

ale při tom v jedný žiješ.

Výměna manželek

výměna názorů

vyměníš svý přesvědčení

za člověka, peníze

za zoufalství.

Ale kamery se dávno vyply

a ty seš pořád ten stejnej psychopat

vyhledáváš společnost těch, co jsou zvyklý

snažíš se z bludnýho kruhu vymotat.

Hodnotíš výkony olympijskejch běžců

ale ty taky běháš furt dokola

občas si za to nadáváš,

jindy zas krčíš ramena

do štěstí prej chybí ti cash a holka s trojkama

no možná spíš chybí ti láska a pokora.

Hraješ si s kozama

hraješ si s citama

hraješ si s myšlenkou, že někam patříš

hraješ si s gramama a hraješ si s litrama

když přijde ti výplata jak hustler si chrastíš

s chechtákama co půjdou na hypotéku

s prachama, který půjdou do nájmu

místo jater už možná máš vinotéku

když řikala jsem, že chci bejt velká

tohle jsem tim nemyslela.

Sfoukla jsem svíčky

a dospěle se napila

pak zeptala se do vzduchu: "Tak tohle je ono?"

Pořád to nechápu

ten vtip nebo pointu

snad doufám jen, že je to mym pomalym vedením

a ne tím, kdo to tu celý vede.

Čekám, co novýho mě ještě svede

čekám na střízlivost, co mě sjede

ač ráda bych věřila, něco říká mi

že to se mi jen tak nepovede.

Prej, kdo maže, ten jede

prej popojedem

ale nevim kam a nevim s kym.

Že po cestě to vymyslim?

Sliby do prázdna jsou prázdný

o tom už já něco vim

ale dál dělej si ze mě blázny

jen užívej, dokud to dovolim

až jednou nadechnu se a vyfouknu víru

pak možná už jen tak k něčemu nesvolim

budu emancipovaná žena

bez podprsenky, nohy až já budu chtít si oholim

a obcovat budu s kym chci a kdy chci

hrajeme si na genderovou rovnost

proto srovnám tě teď do latě, tak dávej si bacha

facky vyšly z módy

hraní na dominanci už začlo mě nudit

a tak zase na těch vavřínech spim

ale už si tu lebeidm, nezkoušej mě budit

kdo jinej než já, může mě vysvobodit?