A proč vlastně nejsme tím, kým jsme?

13. září 2017 v 23:17 | Katka |  Básně
Jak můžeme šlápnout vedle, pokud budeme jednat tak, jak skutečně chceme? Pokud budeme poslouchat svoje pocity. Co nám říká srdce. Když dáme na svůj vnitřní instinkt. Když (nikdy) nepůjdeme proti svým přesvědčením.

Jasně. Asi za to je určitá oběť. Asi se občas ztrapníme, sem tam nám někdo šlápne na ego. Ale nestojí nakonec tahle daň za to být tím, kým jsme? Je to asi pohodlnější. Bezpečnější. Jednat tak, abychom se zalíbili. Jednat tak, abychom neztratili jistou decoru. K čemu jí ale potřebujeme? Chceme, aby nad naším náhrobkem lidi vzpomínali na tu sexy fotku, co jsme přidali na instagram? Chceme, aby lidi vzpomínali na naše alter-ego ve virtuálním světě? Nebo chceme slyšet jejich "Děkuju, pomohla jsi mi." Chceme, abychom se někomu vryli do paměti nebo dokonce do srdce? Třeba i rozhořčením. Udělali jsme mu něco tak zlýho, specifickýho, ale pokud to vycházelo z nás a jednali jsme ve svým nejlepším vědomí a svědomí, jeho vnitřní pocit se nás prostě netýká. Jenže tyhle lidi si nás budou pamatovat pro to, co jsme doopravdy byli. Budou nás pro to nenávidět nebo milovat.

Je hrozně těžký se mít rád a ustát ten tlak. Většina lidí občas nebo často "uklouzne" a necháe se semlít kritikou a radami. Ale málo kdo to podle mě myslí skutečně ve zlým. Většina těch dobře mířenejch rad a stížností na naší osobu nejsou nijak ofenzivní. Jsou tu, protože nám ti lidi chtějí pomoct. Možná jsou jejich soudy podložený něčím skutečným a tak vlastně mají pravdu. Ale ve finále na tomhle prostě vůbec, ale vůbec nezáleží. Ve finále bychom se podle mě asi měli odprostit od jakýhokoliv hodnocení nebo soudu. V určitým slova smyslu jo. Věci nejsou dobrý a zlý. Neexistuje pravda a lež. Ačkoli je to pro nás těžko pochopitelný, svým způsobem každý má pravdu a každý lže. Svým způsobem i ve vrahovi je něco dobrýho a i v tom nejmírumilovnějším člověku je něco zlýho. Život je krátkej a dlouhej zároveň. A fakticky se neustále prodlužuje. Je jasný, že každej tu po sobě zanecháme i něco, na co nejsme pyšný. Jsem tu poprvý. Možná. A možná ne. M Ale to je teď jedno. Chci tím jenom říct, že bychom měli jednat podle svýho srdce. Podle svejch hodnot. Svědomí. Protože ve chvíli, kdy jednáme v souladu s těmahle věcma, je absolutně jedno, jak dopadnou. Nebo alespoň já to tak mám. Vím, že když poslechnu tyhle vnitřní pudy, tak i kdyby to, co udělám byla největší píčovina světa, ve finále nikdy neřeknu, že bych to vzala zpátky. Protože to je blbost. Když jednáme podle svejch pocitů (a nenecháme do pocitů moc kecat ego), nikdy naše rozhodnutí nebude "špatný". I když někoho podvedeme. I když absolutně radikálně změníme směr a zboříme tim všechno, co jsme do teď měli. I když se zamilujeme do někoho, do koho bychom se zamilovat neměli. I když se vyspíme s někým, koho známe hodinu. Ve finále tak nemá cenu zabývat se tím "Proč jsem to udělal/a?" a už absolutně nemá smysl odpovídat na otázku druhých "Proč jsi to udělal/a?" Protože… proč vlastně ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama