Listopad 2017

VYLOUČEN VNITŘNÍM EMPIRISMEM

27. listopadu 2017 v 23:44 | Katka |  Básně
Když milovat je umění
znamená, že je to subjektivní?
Někdo miluje davy
někdo hmotné statky
někdo plane láskou pro jedince
tyhle výklady přes to budí zmatky
motá hlavy
škrábe a dělá rány.

Co očí nevidí
to srdce nebolí.
Co srdce nevidí
tomu už neuvěří
ten můj silnej sval na prsou
uznává empirismus
a proto už dávno
neuznává tebe.

GRINCH

27. listopadu 2017 v 23:39 | Katka |  Básně
Cejtim se jako Grinch.
Grinch lásky
co zvrací
nad páry
co se vrací
k tomu
před čim já
beru dráhu.
Sáhnu si tam
na co nedosáhnu
tu čáru
- navždycky jí smažu
já nemám co dělat
a tak působim zkázu.

Já myslela si
že když zaměstnám mozek
běžnejma činostma
ty problémy tak nějak
zmizí.
Ale to,
že se nezabejváš blbostma
ve skutečnosti jen znamená
že nemáš čas
a pořád stejně nevíš
co dělat, co hledat
nevíš, jak to nepodělat.

Tohle prázdno je jiný
než ty prázdna předtim
má děsivě hlubokej potenciál
bejt tim poslednim prázdnem
co tady spatřim
na svoje rozmary se už nepodívám.

Zvětšování démonů

17. listopadu 2017 v 3:24 | Katka |  Názorovky
Často se odkazuji v souvislosti s veganstvím na lidskou kultivovanost. Že máme volbu. Vybrat si mez pudy nebo soucitem/vlastním uvažováním. Ne, že bych si za tím nestála. Ale všechno má dvě mince. Z jedné strany si vybíráme kultivovanost. Každý asi trochu v něčem jiném. Někdo nejí maso. Někdo jiný nechodí oblečen jinak než ve skvěle padnoucím obleku a vyleštěných mokasínách. Jiná slečna zase nevyjde z domu bez pořádné vrstvy nátěru sebeklamu, mě nevyjímaje. Ale pak je tu ta druhá stránka.

Dejte lidem sto tisíc a podívejte se, co s nim udělají. Už chápete, proč stotisícový plat není běžnou mzdou občanů ČR? Dejte lidem moc a dívejte se, jak se jejich chování mění. Dejte lidem peníze a stále se dívejte. Dejte lidem výmluvu. Dejte studentům možnost falšovat omluvenky od doktora. Jaké by to bylo, být s člověkem v momentech, kdy si myslí, že se na něj nikdo nedívá? Co se to s lidmi děje v noci? A v pátek? A po půl flašce rumu? Po jedný čáře nebo pěti bonzích?

Určitě by se na ty otázky daly najít odpovědi tak prostě, jakože se opijou, sjedou a lze to zaobalit chemií, biologií a byli bychom doma. Co řeším já ale je, ať se kouknete kamkoliv, za každým leskem je bída. Divíme se, jak svět vypadá. Vzájemně se obviňujeme. Ale kolik z nás je považováno za světce jen proto, že jsme ještě nikdy nebyli chyceni?

Noční Praha je pro mě fascinující. Může za to jenom alkohol? Já třeba i v době, kdy jsem ještě absolutně nepila, brala noc pro sebe samu jinak. V noci jsem se víc svěřila. Dělala věci, kterých jsem ráno trochu litovala. A nemusela jsem pro to pít. Je to všechno otázka systému a kolektivního vědomí? Lidi by na vás asi koukali divně, kdybyste začali křičet na celou tramvaj v šest ráno. Pracující ještě spí, narkomani už se také pomalu chystají ke spánku a už i těm největším pijákům se drží víčka otevřená jen ztěží. Za to sobotní tramvaj v jednu hodinu ráno? Jedna parta začne křičet, druhá se přidá a zamilovaný pár vzadu se tomu začne smát. Holky se v sedm hodin večer fotí na instagram s oslňujícím makeupem a skvěle padnoucími šaty, ale po půlnoci poznávají, že podcenily počasí a s šaty velmi prohloupily. To samé platí o podpatích, které jakoby se s nabytými promile už nezdály tak skvělým nápadem. Noc a drogy jsou jako guma. Mažou hranice. Mažou morální zásady. Z části mažou i chlad a někdy dokocne hlad. Zapomínáme na základní potřeby. Jíst, spát, ... (zapomenout na čůrání při značném množství alkoholu v močovém měchýři těžce nedoporučuju).

Krásné princezny svojí duhovou šavlí ohazují pražské chodníky. Ten gentleman s gucci páskem teď slečnu, co před chvíli dozvracela mlátí svou značkou přeskou přes holou zadnici v clubu na záchodech a jí se to líbí. Omladina experimentující s drogami se náhodně nachomítne k partě starých feťáků a alkoholiků v zaplivaném pajzlu a baví se spolu o politice. Všechno je jak vyměněný. Tohle prostě přes den zažijem jen velmi výjimečně. Den je povinnost zaměřená na výkon. Jsou to moc těsný kalhoty, kterým ve tmě praská knoflík a morální pupek se utrhne ze řetězu.

Abych došla k pointě. Nelíbí se mi černobílé vidění. Asi čehokoliv. A ačkoli si myslím, že lidi by měli svůj rozum a soucit používat pro dobré účely, uvědomuju si taky, jak moc přes naše pózy, kravaty a chytré konverzace, jsme občas jen kupa zvratek a výpadků paměti - někdy jen na oko a preventivních. Jak se navzájem odsuzujeme, ale při tom skoro každý z nás má moment, se kterým se mu nežije snadno. Na tom je vidět, že lidé nejsou jen dobří. Že pudovost existuje a ve finálne proti ní nic moc nemám, pokud tím neubližujeme druhým. Přijde mi pošetilý myslet si, že jsme kvůli jedné věci, kterou děláme nebo naopak neděláme, lepšími lidmi. Přijde mi pošetilý si hrát na moralisty a slušňáky. Neříkám, že máte provařit vaše hříchy před šéfem. Říkám jenom, že až se příště budete nad tím, co někdo udělal pohoršovat, vzpomeňte si na svojí poslední kalbu. Až budete někoho odsuzovat za to, že se zaprodal, zkuste si nejprve přičichnout k penězům či k moci a teprve pak dělat ramena, když řeknete ne. Do tý doby jste pro mě jen mudrlanti co mají o sobě fakt bláhový mínění.

Netvrdím, že lidé nejsou dobří. Ale nejsou jenom dobří. Nejsou jenom slušní. A každý v sobě tyhle obě mince má. A vyčítat někomu jeho "hříchy" a považovat ty svoje za "něco jiného", je jenom pokrytecký zvětšování či zmenšování démonů.