close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Doznání a cíle na rok 2018 (haha)

28. dubna 2018 v 15:27 | Katka |  #instamoments
Poslední půl rok se ve mně děje totální přeměna. Nevím, jestli je to časem nebo tím, že dokola opakuju ty samý chyby a to chronický chybování mě tak nějak lisuje k obrazu svýmu. Možná tomu prostě můžem řikat dospívání. Ačkoliv mi většinou lidi hádaj 13 až 18 (a to od 30.5. budu moc gemblit ve Vegas), já cejtim, že se něco změnilo. Mám pocit, že se možná poprvý za svůj krátkej život začínam mít ráda. Nebo možná jen chci bejt in, tak jsem s tim začla, těžko říct. Přestávám shledávat zalíbení a smysl v tom si v jednom kuse ubližovat (vše je ale na teprve na počátku, občas se zhuntovat je pořád celkem zajímavý :)). Čím dál víc si uvědomuju, jak plýtvám časem.

Dva roky plný útěků do privátního světa bezstarostnýho vakua mě naprosto rozložily. Začínám si myslet, že v dobrým. Mám pocit, že od jistýho věku v lidech moje osoba, krom spousty jinejch věcí, evokovala vzdor. Rebelii. Co mě ale začalo postupně štvát bylo, jak je prázdná. Jsem rebel, protože na všechno seru? Protože nejvíc atraktivní mi připadaj ty největší píčoviny a zvrhlosti? A jak tim prospívám světu nebo sobě? Jsou lidi, co revoltujou za čistější planetu. Za lidský práva. Za míň zkorumpovanou politiku. A já revoltovala za co? Pro co? Pro pozornost? Pro to, abych utekla? Abych mohla říct: "Udělala jsem tohle."? Revolta a můj anti-přístup byl prázdnej. A vlastně se toho viditelně moc nezměnilo. Teda jo. Změnilo se všechno.

Nevím, kdo jsem. Co chci dělat. Kde chci bejt. Zpochybnila jsem toho mnohem víc než kdy předtím. Celou svojí existenci. Tenhle svět. Lidi. Pochopila jsem, že většina věcí, co si myslíme, že bychom měli, vlastně vůbec nemusíme. Pochopila jsem, že když mi někdo říká, že bych něco měla vědět nebo že bych už tohle měla umět, srovnává mě jen se svým levelem a zkušenostma. Jenomže ty jeho zkušenosti a úroveň poznání je podložená naprosto jinejma genama, historií, výchovou, jinou energií. A cejtit se za to vinná mi začíná připadat jako dost velkej nonsense. Když jsem přišla do prváku, byla jsem psychicky vydeptaná. Jestli jsem někdy v životě byla zralá na antidepresiva nebo oblbováky, bylo to tenkrát. Každej den jsem brečela. Občas mi bylo tak hrozně, že jsem nemohla vstát z postele. Všeho jsem se bála. Izolovala se od lidí. Byla naprosto paralyzovaná stracehm. Ale měla jsem všechno nalajnovaný. V osmnácti si ho vezmu. Půjdu na žurnalistiku. Nebo na herectví. Budu psát. Budeme mít psy, rodinu. Uvnitř mě naprostý sebezapření. Tak moc jsem se trápila. Až jsem z toho musela mít všechno perfektní. Pak přišla taková ta mainstreamová nemoc, akorát to bylo ještě v době, kdy tak moc mainstream nebyla. Můj osobní život nebyl perfektní, a tak muselo být perfektní vše okolo. Škola, domov a hlavně postava.

A teď, o pět let později, nemám kluka. Zamilovaná jsem naposledy byla, když jsem ještě ani nemohla legálně pít a koukat na porno. Nevím, co chci dělat za práci. Bojím se, že když se budu živit tím, co mě baví, znechutím si to. Nic mě nebaví dlouho. Nedokážu si představit každej den dělat to samý. Potkávat ty a samý lidi. A najít v tom potěšení. Ráda bych odjela. Poznávala svět, lidi a nejvíc asi potřebuju poznat samu sebe. Ráda bych se dostala do stavu, kdy budu tak šílená a bezprostřední, že prostě udělám, co mě zrovna napadne.

Minule se mě někdo zeptal, co je můj cíl v životě. V prváku to byla kariéra spisovatelky a v osmnácti svatba. Teď? Můj cíle je najít v sobě klid. Vnitřní mír. Chci, aby to království ve mně, bylo nade všechno vnější. Abych já sama v sobě měla takový vnitřní bohatství a měla se natolik ráda, abych dokázala přijmout a v nejlepším si i užít co nejvíc chvil v životě. Abych dokázala bejt v pohodě a užít si i padání na hubu. Protože je jasný, že ne vždycky se daří. Ne vždycky to jde. Nic není hned. A proto je podle mě důležitý si užít všechno. I když mi teď bude na hovno, nebudu mít peníze lásku, nebo třeba budu mít všechno, abych to dokázala procítit a prožít. To je můj cíl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama