Paralyzovaná představama
co držej mý odhodlání v zajetí
vim, že bych měla bejt sama
ale škrtí mě tvoje objetí.
Přijít na kus řeči
mi evidentně nesvědčí
neumim ti řikat ne
víme, o co tady jde
čas od času si padneme do noty
každej má ale jiný hodnoty
toho, co od těchhle útěků čeká
každá myšlenka mě leká
jde to od desíti k průseru
i když topim se v slasti
ale při každym tom smutnym večeru
vim, že jsem čím dál víc v pasti.
A to, co ti dělá radost
je nakonec tvoje slabost
snažim se jít, ač pomalu
milník za milníkem
a hltám každou pochvalu
a mym mentálnim památníkem
je protkanejch spousty momentů
který staly se jen v mý hlavě
i když zahazuju je tunou cementu
pořád se na odiv stavěj
nejspíš ještě chvíli budou
dělat mi v lebce centrifugu
už chci bejt pánem a ne jen sluhou
mejch vlastních emocí a pudů.

