Potřebuje člověk lidi? Dost dlouho a dost často jsem obdivovala a z části ještě obdivuju lidi, kteří jsou minimálně závislí na ostatních. Do nedávna jsem měla pocit, že se najdou i tací, kteří jsou schopni nebýt na ostatních závislí vůbec. Teď si ale myslím, že je hloupost a pošetilost si tohle myslet a skoro mám teď tendenci se zlobit na naší individualistickou, zato však hodně liberální domácnost, ve který jsem vyrůstala. To bych si ale dost protiřečila vůči svejm vlastním přesvědčneím, takže to dělat nechci. Každopádně po pár rozmluvách s lidma, který mám ráda a přečtení x článků na obdobný téma i vlastní úvahách v MHD mi dochází, jaká to je hloupost. Nebejt lidí nejste tu. Jako malý tu vždycky musí bejt někdo, kdo se o vás postará. Pak nějakou dobu máte děšnou potřebu se od všech vaši opečovávatelů odstřihávat. Někdy míň a někdy víc oprávněně. A pak zase postupně jdete do věku, ve kterym vás zase budou druhý přebalovat, krmit a chránit. Budovat svůj svět bez lidí, je pošetilost, kterej si může zvolit jen člověk, co chce umřít jako zanedbanej člověk s demencí o samotě.

