Je hezký hrát na sebe a umět bejt sám. Faktem ale je, že ze svý podstaty potřebujem někam patřit. Potřebujem bejt někym akceptovaný. Vědět, že máme svojí tlupu, se kterou nás něco spojuje. I kdyby jen geny. Strach je emoce, která nám akorát vytváří víc věcí, ze kterejch lze mít strach. A tak když se bojíme, že budeme odmítnutý, snažíme se splynout s ostatníma. Jenomže každej se cejtí sám, ztracenej, smutnej a hledá někoho, kdo mu ukáže světlo. Nechce někoho, kdo se adaptuje na jeho smutek, ale někoho, kdo ho nasměruje na cestu, kterou ještě nezná. Proto je kontraproduktivní se někomu snažit zalíbit skrz napodobování jeho chování a povahy. Každej chceme někoho, kdo přesahuje to, co jsme my. Obdivujeme odlišnost, ne stejnost. Svým způsobem.
Jenomže nejde spolíhat na to, že o takovýho člověka zakopnem každej den. Ve finále tim někym, kterej přesahuje to, co jsme teď, musíme bejt my. Ne vždycky nás to uspokojí, ne vždycky to zvládnem, ale i přes to nám někdy nic jinýho nezbejvá. Někdy je lepší se s věcma popasovat sám. Někdy, když si něčim nejsme jistý, nám sdílení naší nejistoty s někym, tenhle pocit ještě víc prohloubí. Je těžký rozpoznat, kdy je třeba se sdílet, a kdy je třeba tomu čelit sám. Člověk je tvor zbabělý. Protože i přes sebedestruktivní povahu našeho pokolení faktem zůstává, že nechceme trpět. Že před každym utrpenim, ať už mentálním nebo fyzickym, nás chrání náš obrannej mechanismus, pud sebezáchovy. Nejde se zabít udušením. Hah.
Poslední dobou mě mimo jiný zajímá téma smrti. A mám pocit, že jsem s ní oproti dřívějšíku mnohem víc v pohodě. Kdo ví, třeba mě zejtra srazí autobus a já zjistim, jak moc jsem se mýlila. Teda... to už asi nezjistim. Líbí se mi názor Platóna. Strach ze smrti je domnělé vědění. ,,Nervuj se tim, až se ti něco bude dít." jak by řekla moje kamarádka. A to je to. A vsadim se, že u lidí převládaj strachy, který plynou minimálně z nějaký části z domnělýho vědění. Život si hrozně komplikujem.
Po delší době mám špatnej den. Což je super. Je to výzva všechny ty věci, nad kterýma celej den přemejšlim uplatnit. Alespoň se o to pokusit. Děje se mi teď něco? Ne. Mám kde bydlet? Ano. Je mi teplo? Ano. Mám co jíst? No jasný, plná lednice. Mám co pít? Na pohodu. Mám lidi, co mě maj rádi a který mám ráda já? Jasný. Vyskytuju se teď v nějakym toxickym parazitnim vztahu? Ne. Mám se nejlíp. ))) A vsadim se, že i lidi, co tohle čtou se maj nejlíp. Kdo ví, jestli se zejtra probudíme. Ať už děláme cokoliv, prožijme to. Vezměme si z toho to nejlepší. Usmějme se na sebe. Odpusťme sobě i druhejm. Mějme rádi. Těšme se na něco. Najděme si radost v tom, co právě děláme, i kdybychom sbírali exkrementy po svym psovi. Máme jen tenhle okamžik. Nic neni jistýho. Nic neni věčnýho. A díky za to.

