close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2019

DÍRA

13. května 2019 v 23:54 | Katka |  Básně
navštiv mě
najdi mě
ukliď mě
srovnej mě
zmuchlej mě
miluj mě
udeř mě
miluj mě
podrž mě
na zemi
zakmni mě
v podezmí
poznej mě
nedej mě
nedej se
ode mě
pobláznit
bezmezně
nauč mě
vědomě
žít si víc
přítomně


mě mě mě
měla bys
myslet míň
na sebe.

Je život vtip a smrt jeho pointa? - tříránová kachnolamí úvaha

8. května 2019 v 3:10 | Katka |  Názorovky
... útržky ze soukromých spisů jedné Kachno-lamy ...

... Chceme-li smýšlet v metafyzické rovině existence člověka, musíme si dle mého uvědomit, že člověk po smrti zanikne. Tělo se rozpadne, případně rozpráší nebo využije do nějakýho výzkumu, ale schránka člověka, všechny jeho vnitřnosti a především jeho vědomí, se smrtí zanikají. Myslím si proto, že I kdyby po smrti něco bylo, ten člověk, který nad tím v tuhle chvíli přemýšlí a který se tím zabývá, případně se toho bojí, se to vlastně pravděpodobně nikdy nedozví. Věřím ale, viz. řecká filosofie provázáná se smyčkovostí na tripech, že každej člověk v sobě má cosi nehmotnýho, univerzum, který propojuje všechny živý bytosti na světě, a který tu bylo před náma, bude tu I po nás, je to fluidní jsoucno, kterýho se můžeme z malinký části dotkonout skrz psychedelika, meditace a podobně, ale nikdy ho nemůžeme plně pochopit ani prožít, protože všechny naše prožitky jsou limitovaný naší inkarnací, naším pobytem tady, v lidskym těle s vědomím, který lze rozšiřiovat, ale I kdybychom jej každej den rozšířili o kus, nikdy, vážně nikdy za celej život, nepoznáme ani valnou většinu. A i v celým tomhle názoru určitě nemám pravdu a je limitovanej stropem mejch myšlenek, který se možná vyvíjí, ale to nic nemění na faktu, že všechno je jenom naše perspektiva, naše dimenze skrz kterou věci vnímáme a posuzujeme a nic z toh nelze brát jako právoplatnej fakt.

... Určitě někdy přijde I ten klasickej existenciální strach ze smrti. Ta úzkost, která mi bere dech. Ale teď mi přichází na mysl I jinej úhel pohledu. Není děsivý, že to tady jednou skončí. Je děsivý, že tenhle život by byl jedinej potenciál naší entity. Že tohle je vrcholná forma existence nějakýho druhu. Že nás nic nepřesahuje, prostě se narodíme, žijem často naprosto absrudní život, kterej ani nevím, jestli je víc k smíchu nebo k pláči a pak umřeme. Konec, tečka, šlus. To je děsivý. Není to ten strach - nechci, aby to tu skončilo, chci být nesmrtelná. Je to strach - nechci, aby tahle tragikomická exitence byla poslední úrovní jsoucna. Vzpomněla jsem si teď na pokemony. Každej z nich se vyvjí do několika úrovní. Že by to tenhle druh zalomil smrtí, bych přirovnala asi k tomu, jako kdybyste si vzali nějakýho vykriplenýho pokemona a jeho poslední úroveň by byla ta nejvíc vykriplená a nonsensová a nikam víc by se už nevedla.