close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Je život vtip a smrt jeho pointa? - tříránová kachnolamí úvaha

8. května 2019 v 3:10 | Katka |  Názorovky
... útržky ze soukromých spisů jedné Kachno-lamy ...

... Chceme-li smýšlet v metafyzické rovině existence člověka, musíme si dle mého uvědomit, že člověk po smrti zanikne. Tělo se rozpadne, případně rozpráší nebo využije do nějakýho výzkumu, ale schránka člověka, všechny jeho vnitřnosti a především jeho vědomí, se smrtí zanikají. Myslím si proto, že I kdyby po smrti něco bylo, ten člověk, který nad tím v tuhle chvíli přemýšlí a který se tím zabývá, případně se toho bojí, se to vlastně pravděpodobně nikdy nedozví. Věřím ale, viz. řecká filosofie provázáná se smyčkovostí na tripech, že každej člověk v sobě má cosi nehmotnýho, univerzum, který propojuje všechny živý bytosti na světě, a který tu bylo před náma, bude tu I po nás, je to fluidní jsoucno, kterýho se můžeme z malinký části dotkonout skrz psychedelika, meditace a podobně, ale nikdy ho nemůžeme plně pochopit ani prožít, protože všechny naše prožitky jsou limitovaný naší inkarnací, naším pobytem tady, v lidskym těle s vědomím, který lze rozšiřiovat, ale I kdybychom jej každej den rozšířili o kus, nikdy, vážně nikdy za celej život, nepoznáme ani valnou většinu. A i v celým tomhle názoru určitě nemám pravdu a je limitovanej stropem mejch myšlenek, který se možná vyvíjí, ale to nic nemění na faktu, že všechno je jenom naše perspektiva, naše dimenze skrz kterou věci vnímáme a posuzujeme a nic z toh nelze brát jako právoplatnej fakt.

... Určitě někdy přijde I ten klasickej existenciální strach ze smrti. Ta úzkost, která mi bere dech. Ale teď mi přichází na mysl I jinej úhel pohledu. Není děsivý, že to tady jednou skončí. Je děsivý, že tenhle život by byl jedinej potenciál naší entity. Že tohle je vrcholná forma existence nějakýho druhu. Že nás nic nepřesahuje, prostě se narodíme, žijem často naprosto absrudní život, kterej ani nevím, jestli je víc k smíchu nebo k pláči a pak umřeme. Konec, tečka, šlus. To je děsivý. Není to ten strach - nechci, aby to tu skončilo, chci být nesmrtelná. Je to strach - nechci, aby tahle tragikomická exitence byla poslední úrovní jsoucna. Vzpomněla jsem si teď na pokemony. Každej z nich se vyvjí do několika úrovní. Že by to tenhle druh zalomil smrtí, bych přirovnala asi k tomu, jako kdybyste si vzali nějakýho vykriplenýho pokemona a jeho poslední úroveň by byla ta nejvíc vykriplená a nonsensová a nikam víc by se už nevedla.


... Každopdáně, nikdo to asi nikdy nezjistí. Ale vezměme si to takhle:

--- Pokud tohle je finální fáze, konečný řešení, po kterým budeme už jen žrát hlínu, je třeba si tady z toho absurdistánu taky udělat hlínu, vždyť vlastně všechno je to jen jedna velká hlína a prdel, kdy si všichni hrajou, jak je to nebo tamto důležitý a všichni žijou, jakoby byli přesvědčený o svý nesmrtelnosti prohlašujíc se za ateisty a nechápajíc, že ať už udělaj, řeknou nebo vybudujou cokoliv, jednou tady nebudou a jakejkoliv odkaz je jen jakousi výsměšnou metaforou, která třeba za 200 let už bude mít naprosto pramalou hodnotu, protože se přijde na něco inovativnějšího, co snahu o memento jejich ega zadupe hluboko do země. Jestli tohle má být všechno a nic víc už nebude, přijde mI rozumný se jen smát a užívat si, protože se ani nenadějeme a budeme to mít za sebou a všechny naše stresy a starosti se promění v promarněný minuty.



... Pokud tohle finální fáze není a já mám s tím fluidním jsoucnem pravdu, pak z toho vychází dost obdobnej výsledek. Vždyť je tohle jen sranda. Vytvořili jsme si věci, který musíme dělat, věci, který vlastníme, děti, domy, cíle, instagramy, obličeje na obličejích, abychom týhle mravenčí identitě přidělili domnělou významnost. Neumíme bejt nahý a přiblížit se tomu, co jsme doopravdy. Jsme od toho tak daleko. Bojíme se toho. Navíc naše ego si myslí, že s tím, co skutečně jsme, bychom v souboji s dalšíma egama neobstáli. A když to uvnitř nás civilizační deformací vypadá jako levnej orpýskanej bordel u silnice, kterej se budem snažit pozvednout tím, že tu oprýskanou fasádu natřeme na křiklavě červenou, bude to pořád levnej oprýskanej bordel, jen natřenej na červeno. A tak místo toho, abychom začali řešit tu strukturu, jak a na čem je ten dům postavenej, snažíme se pořád vymejšlet nový a nový vnější vylepšení, a tak se jen hromadí kupa hoven, jinak řečeno zbytečností, který nás čím dál tím víc oddalujou od podstaty, od toho kolektivního semínka, všehoprostupujícího jsoucna, duševní nahoty a tohle oddalování nám ve výsledku vytváří jen větší frustraci
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lone Deranger (fakebook fakeprofile) Lone Deranger (fakebook fakeprofile) | E-mail | 13. července 2019 v 13:03 | Reagovat

Čteš mi z duše, pohled "enjoy your time nothing else matters" sdílím, jsem fanda Terryho McKenny a spol. a praktikant jak psychedelik, tak buddhistické meditace, navíc teď s nálepkou schizofrenie, osobně si myslím, že po zániku tělesných procesů, odpadnutí smyslů a po posledním buch! v srdci určitě mimořádný zážitek existuje, ale "kdo" nebo "co" ho prožije a bude prožívat to nevím. Každopádně věřím, že vědomí může bez potíží existovat i mimo tělíčko, prázdnota plná možností kam vyplout dál a zároveň všeprostupující psychofluidum neměnné a burácející záměrem a soucitem, Self... Je mi 35 a něco jsem zažil, Jsi Younique Persona, a ty to víš, jen tak dál, krásná inspirace od tebe, díky moc za pomoc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama