A tak všude vidíme naděje. Naděje jako synonymum proto, nemoct ustát ty věci Sám za Sebe. A tak nevidíme lidi. Jen projekce nás samých. A tak snídáme další výmluvu, steleme si lóži soustavným přesvědčováním, že stejné činnosti nás dovedou k jiným výsledkům. A tak mrháme časem. Mrzí nás, že nejsme jiní. Větší, menší. Jako tamta. Jako on. A tak mrháme námi. A tak utíkáme, abychom vždy nakonec narazili na dno. Na dno našich sil, kde uvidíme svůj odraz. Uvidíme ozvěnu našich voleb. Zajetých vzorců. Říkáme, že nechceme. Ale náš vnitřní program nás pudí k tomu jednat zhoubně a jít naproti přesně tomu, co ne-chceme. Chceme. Se znovu spálit. Vědět. Poznat. Mít jasno. Jisto. Čisto. Uklidíme si dům a vše bude v pořádku. Toužíme. Hledáme. A tím dáváme najevo, že jsme ztratili. Že nemáme. A tužba se rázem přetaví ve frustraci. A neposloucháme se, protože nás moc zajímá, co si myslí další jiná zmatená bytost. A jsme ostýchaví. Ostýcháme se přiznat, že se topíme. Topíme se v moři možností, vlastních pochybností, interpretací v závěsu našeho afektu a sebezpytu, v moři kolektivního nevědomí. A tak se bojíme smrti, ale bojíme se i žití. Balancujeme mezi touhle zvláštní ustrašenou polaritou přežíváním. Spokojenost definujeme podle toho, co máme. Kdo nás má rád. Kam jsme to dotáhli. Naše spokojenost závisí na věcech, které v jednu chvíli držíme a ve druhou nám protékají mezi prsty. A tak nechápeme. Jsme tak moc ublížení tím, že nás ostatní nechápou, že je nechápeme úplně stejně a možná ještě víc. A tak se nikdy nespojíme. Bereme, ale nikdy se nedotkneme. Spíme spolu, ale nemilujeme se. Nejsme ochotni se smířit s všedností, pomíjivostí a skutečností. Sjíždíme se intenzivními emocemi, protože přeci život je jízda! Ale nejsme ochotni mít řidičský průkaz. Porozumět, jak tahle jízda funguje. Naše jízda je nezodpovědná a dřív nebo později nabouráme.
Nebrat, ale dotýkat se. Nekoukat, ale dívat se. Naučit se nacházet opojení ve všednostech a těžkostech. Dělat svoje volby bez dychtění našeho dopaminu. Myšlenky nemají být v kleci, ale ve volném výběhu.
Nebrat, ale dotýkat se. Nekoukat, ale dívat se. Naučit se nacházet opojení ve všednostech a těžkostech. Dělat svoje volby bez dychtění našeho dopaminu. Myšlenky nemají být v kleci, ale ve volném výběhu.

